Karol Józef Wojtyła

Karol Józef Wojtyła se narodil 18. května 1920 v polských Wadowicích, jako třetí dítě do rodiny armádního důstojníka Karola Wojtyły st. (*1879 †1941) a jeho manželky Emilie, rozené Kaczorowské (*1884 †1929). Jeho staršího bratr Edmund se narodil v srpnu 1906 a vystudoval medicínu na Jagellonské univerzitě. Bratr však umřel v roce 1932 po tom, co se nakazil spálou od své pacientky. V roku 1914 se narodila sestra Olga, která zemřela jen pár týdnů po narození. Karol Józef byl pokřtěn 20. června v kostele Obětování Panny Marie. Jméno Karol dostal po otci. Druhé jméno Józef, dostal po maršálu Józefu Piłsudském (jenž deset dní před jeho narozením porazil bolševická vojska u Kyjeva) nebo na počest císaře Františka Josefa I. (v jehož armádě sloužil jeho otec). Rodina a přátelé ho však v dětství nazývali Lolek. Když mněl Karol 9 let, umřela ve věku 45 let na vleklý zánět srdce a ledvin, také jeho maminka. Po zbytek dětství a dospíváni tak vyrůstal pouze s tatínkem...

Habemus Papam! Joannens Paulus II.

Karol Wojtyła se v roce 1962 účastnil II. vatikánského koncilu, který zahájil papež Jan XXIII. Během všech čtyř koncilních zasedání, která proběhla od roku 1962 do roku 1965, se zapojoval do diskusí o pramenech Zjevení, svátostech, liturgické obnovy, role Marie či podstaty církve. Z perspektivy mnohaleté pastorační zkušenosti se vyjadřoval k otázce apoštolátu laiků a zdůrazňoval pramen jejich povolání a roli v životě církve. Hlas arcibiskupa z komunistického Polska, kde byla porušována práva občanů vyznávat víru, měl zvláštní význam při vzniku Deklarace o náboženské svobodě. Během koncilu zdůrazňoval, že církev je ve stálém dialogu se světem, a církev uskutečňuje své poslání ve světě a skrze svět. Spolupracovníci na mladého kolegu hleděli s uznáním. Teolog Yves Congar si poznamenal do svého deníku: „Wojtyła udělal ohromný dojem. Je dominantní osobností. V jeho osobě je vitalita, magnetická síla, prorocká moc plná klidu a nepřipouštějící odmítnutí.“ Také teolog Henri de Lubac později přiznal: „Nebylo těžké v něm odhalit člověka velkého kalibru.“ Po návratu z koncilu napsal knihu s názvem K pramenům obnovy: Studie o realizaci II. Vatikánského koncilu. Po letech o II. vatikánském koncile napsal: „Koncil měl skutečně něco z Letnic: oslovil biskupy celého světa – tedy církev – právě na těch cestách, po nichž bylo třeba se na sklonku druhého tisíciletí vydat.“

Létající poutník Jan Pavel II.

Papež Jan Pavel II. během svého pontifikátu uskutečnil 104 zahraničních papežských cest, což bylo více, než kolik podnikli všichni jeho předchůdci dohromady. Jeho cesty v součtu měřili víc jak 1 167 000 km. Navštívil také místa, které předtím žádný papež nenavštívil. Ovládal více než 10 jazyků a stále se učil další.

Návrat do domu Otcova

V roce 2001 byla papeži Janu Pavlu II. diagnostikována Parkinsonova choroba, která mu znemožňovala plné nasazení do apoštolské práce. V roce 1999 dokonce zvažoval, že na papežský úřad rezignuje. Měl problémy souvisle říci více než několik vět a také slabě slyšel. Rovněž měl v pravém koleně bolestivou artritidu. Přesto pokračoval ve svých cestách po celém světě. Ti, kteří se s ním setkali ke konci života, potvrdili, že ačkoli byl po fyzické stránce velmi zničený, mentálně byl stále velmi čilý. „Nikdy neměl strach ze smrti. Dokonce ani tehdy, kdy už měl před očima bránu, za níž ho čekalo setkání s Bohem. Často prosil, abychom ho odvedli do kaple, kde po dlouhý čas rozmlouval s Pánem. Když jsme ho pozorovali během modlitby, byla nám jasná slova svatého Pavla, který učil, jak je třeba snášet utrpení.“ Píše ve své knize o Janu Pavlu II. Stanisław Dziwisz.